Seiser Alm 2015

První ročník výpravy na sever Itálie s letadlem na zádech, aneb co umí termika…

Abych začal od začátku. Seiser alm neboli italsky Alpe di Siusi je největší vysokohorskou pastvinou v Evropě. Rozloha 8000 fotbalových hřišt ve výšce okolo 2000m n.m dává této náhorní plošině značně důstojný první pohled. Vše je umocněno o vrcholky Dolomit, které se tyčí i nad 3000m n.m. Seiser Alm má průměrně 300 slunečních dnů v roce. Lokalita je v zimě známá jako lyžařské středisko a v létě jako úžasné místo pro pěší turistiku, cyklistiku, padáčkáře, rogalisty a modeláře.

Panoramatická živá kamera

Co mají společného padáčkář, rogalista a letecký modelář? Milujou silnou termiku. A že si jí tady užijou. Místo, kde se lítá se jmenuje Spitzbuhl. Leží na samém okraji náhorní plošiny a pod ním je cca 900m čistého horského vzduchu, který se zejména odpoledne rozehřívá a masivně stoupá vzhůru. Ty pravé podmínky začínají až kolem 14h, předtím se ale vždy najde pár nedočkavců, kteří zkouší hledat slabou termiku s termickými stroji nebo házedly. Údajně jsou nejlepší podmínky v květnu a na začátku června.

Existuje více variant, jak se na Spitzbuhl dostat.

1. Pěšky z ubytování na Spitzbuhl (náš případ 1. den)
2. Autem z ubytování na Seiser Almu a pak lanovkou na Spitzbuhl (náš případ 2-3. den)
3. Pokud nemáte ubytování na Seiser Almu můžete jet bud autem k poslední lanovce na Spitzbuhl (Silnice má zákaz vjezdu pro lidi bez ubytování mezi 9tou a 17tou (cca) hodinou, nicméně ji nahradí autobus) nebo z přilehlých vesnic použít síť lanovek.

Lítalo se tam úžasně. Lidi byli velice přátelští, komunikativní a s padáčkáří tam fungovala vzájemná symbioza. Viděli jsme nejrůznější stroje – od termických jéček, přes originální ryby „Le fish“ až po několikametrové makety. Naši ryze čeští fousci si taky užili krapet zvědavosti od kolegů modelářů z různých koutů Evropy.

Teď asi k tomu nejdůležitejšímu. Vzhledem k tomu, že jsme tam nebyli v úplně ideální dobu, jsme si tento výlet velice užili. Všechny dny bylo sice velmi větrno a bylo to na přistání hodně turbulentní, ale silná termika tam byla 2 ze 3 dní. Padáčkářům navíc vadil turbolentní vítr i na vzlet. Nicméně my jsme měli start i přistání povedené – Start. Kromě turbulentních přistání to bylo něco nezapomenutelného – když to přišlo, cítil jsem se, jako bych měl pořád zaplý motor. Model to táhlo pořád nahoru, tak jsem udělal něaký ten průlet, výkrut, lopas a skončil ve výšce, kde začal, ne-li ještě výš. Padáčkáří měli takové podmínky, že kde vzlétli, tam i přístáli (mezitím nastoupali i několik stovek metrů).

Fotky  jsou hodně rodinné, ale snad se budou líbit. Příště už na Spitzbuhlu nebudeme tak „vykulení“ a budeme se nejen dívat a lítat, ale i fotit